„Všechno začalo nenápadně. Odmítání společných večeří, sluchátka neustále na uších a odpovědi typu ‚nevím‘ nebo ‚dobrý‘. Jako matka cítíte, že se Vaše dítě vzdaluje do světa, kam nemáte přístup. U dospívajících s Aspergerovým syndromem je tento pocit ještě umocněn tím, že svět kolem nich je pro ně často příliš hlasitý a chaotický.
Když mi maminka patnáctileté Elišky (jméno změněno) volala, byla v koncích. Eliška odmítala jít do poradny. Už jen představa, že sedí v cizí místnosti naproti cizímu člověku, u ní vyvolávala úzkost. Domluvili jsme se tedy na online setkání.
Prvních deset minut Eliška neměla zapnutou kameru. Jen poslouchala můj hlas. Seděla ve svém pokoji, obklopená svými věcmi. Postupně se začala ptát. Ne na své pocity, ale na to, jak funguje mozek. Přes logiku jsme se dostali k emocím. Online prostor se stal bezpečným mostem, po kterém Eliška mohla přejít, aniž by se cítila ohrožená.
Dnes Eliška s maminkou znovu mluví. Nejsou to dlouhé debaty, ale jsou to chvíle porozumění. Někdy stačí jen změnit prostředí a formu komunikace, aby se dveře, které vypadaly jako zamčené na petlici, znovu pootevřely.“